Zcela záměrně se kurz, kterého se letos v únoru zúčastnil celý první ročník, nejmenuje „lyžařský kurz“, nýbrž „zimní kurz“. Ani zdaleka to totiž nebylo jen o lyžování! Na svazích Pradědu jsme sice trávili času dost, každý den na nás ale čekalo množství jiných aktivit a úkolů. A především skvělé zábavy. Rodiny Vlasovců, Zbytků, Snížků, Mástrů a Čokoládků spolu každý den soupeřily v kláních na sněhu i na koberci, v zimě i v teple, v suchu i vlhku, jen aby dokázali svou vytrvalost a fištrón. Každý večer je čekala zapeklitá šifra od vedoucích kurzu – rodiny SMYLníků, která nás měla nasměrovat k určité historické události, HiSTORYckému SMYLníku. Zároveň rodiny do dění na kurzu aktivně vstupovaly a učily se, jak připravit program pro skupinu lidí na horách.
Pobyt se neobešel bez pravidelných návštěv horských chat, na kterých jsme utráceli kapesné za horké čokolády, hlasitých večerů s kytarou, za které museli být vděční zejména sousedi z chaty, nebo masážních kroužků a hadů, kteří se často o volných chvílích táhli po celém schodišti. Ve sněhových závějích se někteří vrátili do dětských let a váleli sudy, prali se a jezdili po zadnicích a lopatách z kopce dolů. No, vlastně jsem to byl jen já a dvě kamarádky. A doslova mrazivým zážitkem se stalo společné válení se ve sněhu ve spodním prádle. Žádný strach! Jednalo se pouze o výzvu v otužování, které je přeci zdraví prospěšné.
Součástí programu byl také lavinový výcvik, kdy jsme si krizovou situaci vyzkoušeli doslova na vlastní kůži. Byl to silný zážitek. Absolvovali jsme i společný výlet na sněžnicích, navštívili cukrárnu v Karlově Studánce a na závěr kurzu jsme se proháněli po sjezdovkách v kostýmech nepřeberných barev, tvarů a velikostí. Zkrátka a dobře – SocPed jak má být.
Kurz nám jako celému kolektivu i jednotlivcům dal mnohé. Samozřejmě to jsou základní znalosti o zimním vybavení a sjezdových či běžkařských dovednostech, chování při pádu laviny, tvorbu aktivit v zimě na horách a podobně. Já jsem ale největší přínos vnímal jinde. Kurz byl pro mne skutečným milníkem hlavně v tom, jak se opět prohloubily vztahy v našem kolektivu. Myslím, že mohu s jistotou říci, že jsem nebyl zdaleka sám, který si uvědomil, jak šťastný je mezi lidmi, kteří na SocPedu jsou, a jak mu na nich záleží. Jak důležitý je přístup každého z nás k tomu, jak se budeme všichni společně cítit a jaká bude mezi námi panovat atmosféra. Za tohle všechno patří velký dík vedoucím i celému mému ročníku.
A málem bych zapomněl! Kromě toho všeho jsme si dovezli i nové přezdívky, jako například „Lamač horských umyvadel“, „Mistr Šangri-lá“, nebo „Mazlíček bohyně zbytečnosti“.
Nuže, na některém z příštích kurzů na viděnou!
Skol!
Štěpán Jati, student prvního ročníku
