Neviditelné divadlo v praxi, aneb jak málo stačí k aktivizaci kolemjdoucích

28. 2. 2020

Poprvé jsem slyšel o neviditelném divadle v rámci studia a hned mi bylo jasné, že je to něco pro mě. Když jsem se pak o něco později dozvěděl o berlínském centru Kuringa a jím pořádaném workshopu, byla to pro mě jasná volba.

Kuringa a divadlo utlačovaných

         Kuringa je centrum divadla utlačovaných v Berlíně a svou tvorbou si klade za cíl otevřít otázku výzev v sociálním životě, podporovat dialog mezi lidmi a vyhledávat alternativní cesty k překonání útlaku. Divadlo utlačovaných jako takové vzniklo v 70. letech minulého století v Brazílii jako reakce na represi ze strany autoritářského státu a pravicového vojenského systému. Divadlo utlačovaných jako nástroj změny vytvořil Augusto Boal, brazilský dramatik, režisér, spisovatel a aktivista. Boal pak také po dvě dekády spolupracoval s Bárbarou Santos, která je zakladatelkou právě berlínské Kuringy.

A tak jsem si sbalil baťoh a vyrazil

         Do Kuringy - na workshop neviditelného divadla, jako jednu z technik divadla utlačovaných - jsem se vypravil na přelomu října a listopadu v uplynulém roce. Workshop byl přesně to, co jsem hledal. O neviditelném divadle jsem věděl dost díky studiu, ale stále mi chybělo zaplnit jednu mezeru – vyzkoušet si neviditelné divadlo v praxi. Kontaktoval jsem tedy Kuringu s tím, že bych měl zájem zúčastnit se workshopu zaměřeného na neviditelné divadlo. Za nedlouho se mi dostalo kladné odpovědi, a tak jsem si na podzim sbalil baťoh a vyrazil.

Bez práce nejsou koláče

         Na úvodním setkání se nás sešlo celkem patnáct. Po několika hodinách jsme však pokračovali v konečném stavu čtrnácti lidí, neboť nás jedna paní opustila. V této skupině jsem byl jediný Čech, dále pak dva lidé z Brazílie, žena z Afriky, muž z Íránu a několik Němců. Dva a půl dne jsme tvrdě pracovali na vzájemném poznání, na důvěře ve skupině, na vytvoření bezpečného a otevřeného prostoru. Tvrdá práce však nakonec přinesla své ovoce a nám se tak podařilo vytvořit dvě inscenace, které jsme třetí den odehráli v berlínském metru. Tato představení byla založena na osobní zkušenosti účastníků workshopu s daným útlakem, kdy se první z nich věnovala diskriminaci osob žijících v polygamním vztahu a druhá rasismu.

Realizace neviditelného divadla v berlínském metru

         Hrát tato představení v metru bylo něco úžasného, nemohu zapomenout na prvotní strach, který mne provázel. Rozpoutat v metru diskuzi na daná témata, přimět lidi - kteří se pravděpodobně vidí poprvé v životě - diskutovat o útlaku či docílit toho, aby jen zvedli hlavy od mobilních telefonů a začali se zajímat o osudy druhých mi přišlo nereálné. Tato mylná představa mě však brzy opustila. Vidět lidi, jak se nebojí projevit svůj názor a z velké části se pak postavit na stranu utlačovaného bylo něco neuvěřitelného. Nejsilnějším momentem se stalo, když jsme inscenaci na téma rasismus hráli ten den naposledy. V celém vagóně metra jsme se nacházeli pouze my herci, několik dospělých lidí a asi šestnáctiletá dívka. Během naší akce, kdy došlo k fingovanému slovnímu napadení jednoho z našich herců původem z Íránu, se nikdo z přítomných dospělých utlačovaného nezastal, což ale neplatilo pro onu dívku. Po několika minutách se nebojácně zastala našeho utlačovaného, plus přidala několika minutový monolog na téma rasismus a jasně dala najevo, že ji nezájem ze strany přítomných dospělých mrzí. Během tohoto zážitku mi běhal mráz po zádech a bylo vidět, že nejen mě, ale celé naší skupiny i přítomných dospělých se to opravdu dotklo.

Zkušenost k nezaplacení

         Díky této zkušenosti jsem si splnil touhu zažít neviditelné divadlo v praxi, zjistil jsem jakou sílu tento typ divadla v sobě má a že nezájem v lidech někdy není tak silný, jak se na první pohled může zdát. Nadšení z celého workshopu a realizace se mě drželo ještě dlouhou dobu po návratu a do teď mě zcela neopustilo. Jakmile jsem se tedy vrátil, dostal jsem chuť realizovat podobný workshop tady v Brně, což jsem také udělal. Workshop proběhl koncem minulého roku a tématem inscenace se stal ageismus. Tento workshop se pak také stal podkladem pro mou bakalářskou práci.

 

Tomáš Fritschka, student třetího ročníku

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info