Poprvé jsem slyšel o neviditelném divadle v rámci studia a hned mi bylo jasné, že je to něco pro mě. Když jsem se pak o něco později dozvěděl o berlínském centru Kuringa a jím pořádaném workshopu, byla to pro mě jasná volba.
Kuringa a divadlo utlačovaných
Kuringa je centrum divadla utlačovaných v Berlíně a svou tvorbou si klade za cíl otevřít otázku výzev v sociálním životě, podporovat dialog mezi lidmi a vyhledávat alternativní cesty k překonání útlaku. Divadlo utlačovaných jako takové vzniklo v 70. letech minulého století v Brazílii jako reakce na represi ze strany autoritářského státu a pravicového vojenského systému. Divadlo utlačovaných jako nástroj změny vytvořil Augusto Boal, brazilský dramatik, režisér, spisovatel a aktivista. Boal pak také po dvě dekády spolupracoval s Bárbarou Santos, která je zakladatelkou právě berlínské Kuringy.
A tak jsem si sbalil baťoh a vyrazil
Do Kuringy - na workshop neviditelného divadla, jako jednu z technik divadla utlačovaných - jsem se vypravil na přelomu října a listopadu v uplynulém roce. Workshop byl přesně to, co jsem hledal. O neviditelném divadle jsem věděl dost díky studiu, ale stále mi chybělo zaplnit jednu mezeru – vyzkoušet si neviditelné divadlo v praxi. Kontaktoval jsem tedy Kuringu s tím, že bych měl zájem zúčastnit se workshopu zaměřeného na neviditelné divadlo. Za nedlouho se mi dostalo kladné odpovědi, a tak jsem si na podzim sbalil baťoh a vyrazil.
Bez práce nejsou koláče
Na úvodním setkání se nás sešlo celkem patnáct. Po několika hodinách jsme však pokračovali v konečném stavu čtrnácti lidí, neboť nás jedna paní opustila. V této skupině jsem byl jediný Čech, dále pak dva lidé z Brazílie, žena z Afriky, muž z Íránu a několik Němců. Dva a půl dne jsme tvrdě pracovali na vzájemném poznání, na důvěře ve skupině, na vytvoření bezpečného a otevřeného prostoru. Tvrdá práce však nakonec přinesla své ovoce a nám se tak podařilo vytvořit dvě inscenace, které jsme třetí den odehráli v berlínském metru. Tato představení byla založena na osobní zkušenosti účastníků workshopu s daným útlakem, kdy se první z nich věnovala diskriminaci osob žijících v polygamním vztahu a druhá rasismu.
Realizace neviditelného divadla v berlínském metru
Hrát tato představení v metru bylo něco úžasného, nemohu zapomenout na prvotní strach, který mne provázel. Rozpoutat v metru diskuzi na daná témata, přimět lidi - kteří se pravděpodobně vidí poprvé v životě - diskutovat o útlaku či docílit toho, aby jen zvedli hlavy od mobilních telefonů a začali se zajímat o osudy druhých mi přišlo nereálné. Tato mylná představa mě však brzy opustila. Vidět lidi, jak se nebojí projevit svůj názor a z velké části se pak postavit na stranu utlačovaného bylo něco neuvěřitelného. Nejsilnějším momentem se stalo, když jsme inscenaci na téma rasismus hráli ten den naposledy. V celém vagóně metra jsme se nacházeli pouze my herci, několik dospělých lidí a asi šestnáctiletá dívka. Během naší akce, kdy došlo k fingovanému slovnímu napadení jednoho z našich herců původem z Íránu, se nikdo z přítomných dospělých utlačovaného nezastal, což ale neplatilo pro onu dívku. Po několika minutách se nebojácně zastala našeho utlačovaného, plus přidala několika minutový monolog na téma rasismus a jasně dala najevo, že ji nezájem ze strany přítomných dospělých mrzí. Během tohoto zážitku mi běhal mráz po zádech a bylo vidět, že nejen mě, ale celé naší skupiny i přítomných dospělých se to opravdu dotklo.
Zkušenost k nezaplacení
Díky této zkušenosti jsem si splnil touhu zažít neviditelné divadlo v praxi, zjistil jsem jakou sílu tento typ divadla v sobě má a že nezájem v lidech někdy není tak silný, jak se na první pohled může zdát. Nadšení z celého workshopu a realizace se mě drželo ještě dlouhou dobu po návratu a do teď mě zcela neopustilo. Jakmile jsem se tedy vrátil, dostal jsem chuť realizovat podobný workshop tady v Brně, což jsem také udělal. Workshop proběhl koncem minulého roku a tématem inscenace se stal ageismus. Tento workshop se pak také stal podkladem pro mou bakalářskou práci.
Tomáš Fritschka, student třetího ročníku
