Je konec listopadu, příjemný podvečer a já se scházím v Kafinetu na Pedagogické fakultě MU se dvěma studentkami oboru Sociální pedagogika a volný čas - Káťou a Andy. Velmi mě totiž zajímá jejich projekt, který si, jak už název jejich projektu říká, prožily doslova na vlastní kůži.
Kačí a Andy, začneme od konce - Jste rády, že jste zpátky v Česku? Chybí vám něco ze Rwandy?
K: Myslím si, že budu mluvit za nás obě, ale návrat byl pro nás těžký, zejména zvyknout si opět na uspěchaný život v Česku, ale do jisté míry jsme rády, samozřejmě tu máme rodiny, přátele. Když budu ale mluvit za sebe, tak bych tam (ve Rwandě) chtěla strávit delší čas.
A: Chybí mi tamní počasí. Něco, co by šlo možná přenést sem, tak to, že tam lidé nespěchají, je to klidnější.
Studujete obě prezenčně Sociální pedagogiku a volný čas a jste ve 2. ročníku, skrze jaký program jste se do Rwandy dostaly a na jak dlouho jste vyrazily?
A: V prváku to ohromně chválila Lenka Gulová, která se podílela na výstavbě komunitního centra právě ve Rwandě. Mluvila o té návštěvě, neziskové organizaci Talking Through Art a Petru Kočnarovi, který ji založil. Já jsem si říkala, že Afrika by byla na návštěvu skvělá, nikdy jsem tam nebyla. Kačí o tom pak reálně začala uvažovat a ptala se ve třídě, kdo by chtěl jet s ní, protože nebylo doporučeno jet sama.
K: Andy se toho nápadu jediná ujala. Byla to pracovní stáž, ale my jsme si ji napasovaly na předmět Projektování, který nás provází v průběhu tříletého studia. Člověk si musí v tandemu nebo skupince připravit projekt, který realizuje. Nám se to podařilo udělat tak, že jsme prvně absolvovaly stáž.
Jaké jste byly jedna druhé parťačkami?
K: Andy není konfliktní typ. Pomohlo tomu asi i to, že jsme se před výjezdem tolik nebavily. Trvalo tři čtvrtě roku, než jsme odletěly, takže za tu dobu jsme se sblížily.
Jaký je tedy koncept Vašeho projektu?
Vytyčily jsme si několik cílů. Tím hlavním je lákání mladých lidí do výjezdů, aby byli více angažovaní. Po stáži teď děláme přednášky. Pro Rwandu nás nadchla zejména už zmiňovaná Lenka Gulová. Obě nás Afrika a Rwanda zaujala, nebylo doporučeno jet samotné, takže jsme se rozhodly, že opravdu vyrazíme - spolu.
Co všechno jste musely před cestou vyřídit?
Prvně jsme začaly shánět stipendium, bohužel jsme narazily na to, že aktuálně nebyly finance. Nakonec se to ale vyřešilo skrze stipendium od fakulty a nějaké peníze nám dárci věnovali i na www.donio.cz. Na místě (ve Rwandě) jsme ale zjistily, že s financemi moc nevycházíme a na dálku jsme si vyřizovaly ještě rektorské stipendium. Letenky jsme kupovaly na jaře a potom následovalo očkování. Povinné je při vstupu do země být očkovaný proti žluté zimnici. Dostaly jsme spoustu doporučení na to, proti čemu dalšímu očkování využít. Strávily jsme asi 2 měsíce chozením na očkování. Nakonec jsme skončily s očkováním proti břišnímu tyfu, meningokoku, žloutence typu A, vzteklině a obnovovaly jsme i očkování proti tetanu. Ve výsledku bylo očkování nejvyšší položkou z celé cesty. Přímo na letišti po příletu se vyřizují víza. Je to jednodušší, protože jinak se musí na rwandskou ambasádu a nejbližší byla v Berlíně.
Když jste přiletěly do Rwandy, jaké byly první pocity?
K: Kigali má dost malé letiště. Na místě nastal problém, že jsme při vyřizování víz nevěděly přesnou adresu pobytu, takže zabralo čas vše dohledat. Neměly jsme k dispozici internet. Po vyřízení víz jsme šly čekat na zavazadla. Poté, co už vyjížděly kufry z dalšího letadla jsme mírně znejistěly. Dozvěděly jsme se, že naše krosny zůstaly v Bruselu, kde jsme přestupovaly. Následovala 1,5 hodiny dlouhé sepisování potřebných dokumentů. A nastal první break-down. Andy z toho byla dost skleslá, ale nakonec jsme to vyřídily. Od lidí z neziskové organizace jsme měly informace, že na nás bude někdo čekat. Čekal na nás mladý muž s lístečkem, na kterém stálo ,,Kačí a Andy.” Přišly jsme za ním a jediné, co uměl říct anglicky, bylo ,,Hello.”
A jinak jste si vystačily během stáže jen s angličtinou nebo jste někde narazily na jazykovou bariéru? Jak jste ji řešily?
Oficiálním jazykem je tam teď angličtina, ale jelikož byla Rwanda belgickou kolonií, bývala úředním jazykem francouzština. Aktuálně mají 4 úřední jazyky, hodně mluví kiňarwandštinou, ale mladší a vzdělanější lidé už dost mluví anglicky. Nějak jsme se domluvily, kombinovaly jsme angličtinu a kiňarwandštinu.
Kde jste bydlely a s kým jste se během cesty setkaly?
Ubytování nám poskytovala právě organizace, která sídlí v Kigali, hlavním městě. Přes týden si tam i vaří, takže nám poskytli obědy.
Utkvěli vám v paměti nějací konkrétní lidé?
K: My jsme od začátku věděly, že to je místo, kam se chceme vydat. Organizace se nachází v hlavním městě Rwandy Kigali. Měli ale i ,,pobočku” v odlehlé vesnici, kde jsme strávily 5 dní. Tam nám utkvěly v hlavách ženy, které zde byly. Pamatujeme si jednu strarou ženu, u které jsme bydlely a to byla babička, která v sobě měla spoustu energie, byla rázná, ale zajímavá. Byla takovou tou moudrou ženou, která občas přiloží ruku k dílu, ale jinak už se o vše starají mladší.
A: Mně utkvěla Jean. Byla jednou ze zaměstnankyní. Při autonehodě přišla o ruku a byla s námi jako tlumočnice do angličtiny. Byla naším prostředníkem. Za ten týden jsme se sblížily a ačkoliv jsme nevěděly první týden, jak se všemi komunikovat, pomohla nám ve všem.
Když navážu od konkrétních lidí, máte nějaký zážitek, který se vám vryl pod kůži?
K: Já bych možná rozlišila to, co se dělo během práce v týdnu a víkendů, které jsme měly volné na cestování. Doufám, že budu mluvit za nás obě - jeden víkend jsme se vydaly na safari, byly jsme tam přes noc. Ráno jsme se setkaly s obrovským stádem slonů, které čítalo asi 30 kusů. Viděly jsme je z blízkosti 1 metru. Byl to půlhodinový zážitek, po kterém jsme odjížděly se slzami na tvářích.
A: Já mám pozitivně-negativní zážitek. V centru toho hlavního města je autobusové nádraží. MHD ve městě moc nefunguje, nemá pevné jízdní řády, všichni jezdí hlavně na motorkách nebo v autech, kdo na ně má. Na to, jak jsou Rwanďané klidní a nic neřeší a nespěchají, tak na tom autobusovém nádraží je to to nejvíc chaotické, co se člověku může v životě stát. Nevíš, jak si koupit jízdenku, všude jsou davy lidí, kolem projíždí náhodně autobusy, motorky, spousta lidí tam něco prodává. Přepážky na prodej jízdenek mají formu stánků. Stává se často, že v 9 ráno autobus nejede tam, kam chceš a nebo jede až v 16 hodin odpoledne. To se nám také stalo. Čekaly jsme čtyři hodiny na autobus. Vypadá to tam vážně šíleně.
Co bylo náplní vaší cesty? Sestavovaly jste si program samy nebo ho za Vás někdo vytvořil? Jak vypadal plán Vašich 37 dnů?
Petr to pojal precizně a připravil to pěkně. Chtěl, abychom si vyzkoušely tu rozmanitost práce. Ten oficiální program nám pomohl sestavit právě on. Věděly jsme předem, co nás čeká, rozvrh nám zaslali předem. Nechal nám první týden na adaptaci. Strávily jsme ho se ženami, které do organizace chodí pracovat. Společně s nimi jsme chodily nakupovat, vařily jsme a učily se kiňarwandštinu. Ta byla potřebná pro základní dorozumívání. Měly jsme možnost nahlédnout pod pokličku administrativy. Pomáhaly jsme vyplňovat granty, oslovovaly jsme hotely. O víkendech jsme se snažily vyjíždět z hlavního města do okolí. Rwanda je malou zemí a není tak těžké ji procestovat za krátký čas.
Na co konkrétně se organizace Talking Through Art zaměřuje?
Zabývají se zejména ženami s hendikepem. Je to dáno genocidou, která tam proběhla a mnoho žen má následky dodnes. Organizace však zaštiťuje jen ženy ovlivněné genocidou, ale i nehodami nebo po nemoci. Těžkým onemocněním je ve Rwandě dětská obrna, proti které se neočkují. Rwandská společnost na takové ženy nahlíží skrze prsty, myslí si, že nejsou už přínosem zemi. Jsou velmi diskriminované a právě Petr s jeho organizací toto vyvrací. Vyrábí tradiční košíky, které mohou vytvářet doma nebo přímo v organizaci, kde na to mají zázemí. TTA jim poskytne materiál a následně od nich vykoupí hotový košík. Košíky se prodávají v obchůdku organizace. Těch košíků jsme si domů odvezly hodně.
Co dalšího jste si ze Rwandy dovezly?
Dovezly jsme si stejné kalhoty z jejich tradiční látky, ze které se běžně šijí šaty. Jsou z látky kitenge. Vybíraly jsme si opravdu jednu z těch dražších a kvalitních.
Co Vás nejvíc překvapilo?
Těch věcí je víc a těžko se vybírá.
A: Mě překvapila zeleň ve Rwandě. Měla jsem předsudek, že jde o Afriku, čekala jsem větší sucho. Takže mě překvapilo, jak moc je Rwanda vlastně zelená a členitá země. Ve Rwandě je spousta kopců.
K: Až zpětně jsme zjistily, že se Rwandě přezdívá ..země tisíců kopců,” což můžeme potvrdit. Já k tomu překvapení ještě za sebe přidám čistotu. Na to, jak si ze všech dokumentů představujeme africkou zemi jako špinavou a utopenou v odpadcích. Dokonce bych řekla, že v ulicích mají Rwanďané čistěji než my v Evropě. Snaží se hodně čistit ulice ve městech.
Navážu ještě na tvoje slova - jely jste do Rwandy s vlastními předsudky nebo obavami?
A: Já vůbec. Nechala jsem to otevřené. Všichni mě od cesty odrazovali, ale přitom sami o zemi nic nevěděli. Dopředu jsem si sama moc informací nezjišťovala.
K: Já jsem byla Rwandě taky otevřená. Neměla jsem asi čas si předsudky vytvořit. Navíc nám vše dopředu vyvrátil právě Petr Kočnar.
Rwanda je samozřejmě známá genocidou, která se udála v roce 1994. Setkaly jste se s nějakým konkrétním příběhem?
Není vůbec těžké narazit na příběh. Téměř každý člověk, na kterého jsme narazily, je ovlivněn genocidou. Ti lidé o tom moc nemluví. Jde pro národní tabu. V organizaci jsme měly možnost seznámit se s příběhy zprostředkovaně (skrze vyprávění Petra), jelikož by nám asi přímo nikdo tak bolestivý příběh nevyprávěl, když nás nezná. Například i Jean, o které Andy mluvila, přišla během genocidy o rodiče, všechny sourozence a zůstala sama. Rozhodně to není výjimka. Každý tam ztratil někoho z rodiny. Většinou všechny členy rodiny.
Poslední otázka k Vašemu vnitřnímu prožitku - jakým slovem/souslovím byste stáž ve Rwandě shrnuly?
A: Nezapomenutelný.
K: Mám v hlavě nezapomenutelný zážitek. Zní to kýčovitě, ale je to tak.
A: Ještě bych dodala, že na dlouhou dobu půjde o něco nepřekonatelného. Byl to obrovský výstup z komfortní zóny. Celý proces byl ale tak lákavý, že nás to posouvání hranic vlastně neděsilo.
Láká Vás spolu ještě někam vyjet?
Už na konci cesty po Rwandě jsme plánovaly, kam dál. Zvládly jsme měsíc a půl bez ponorky. I učitelé se nás ptají, kam vyrazíme dál. Bavily jsme se o destinacích, Kačí teď čeká Erasmus na jaře 2024, takže nic většího a konkrétního ještě neplánujeme. Hodně lidí se nás ptá, jestli byla Rwanda naší první africkou destinací. Byla. Doporučují nám projet africké země skrz naskrz. Takže Afrika nás láká stále.
Jak posunete projekt dál? Co Vás čeká?
V projektu máme dané, že objedeme 5 škol a uděláme pro ně přednášky, abychom motivovaly mladé studenty k vycestování. Jednu přednášku jsme měly pro studenty a veřejnost na půdě Pedagogické fakulty MUNI. Zaměřujeme se zejména na střední školy. 13.11. jsme udělaly přednášku pro naše kamarády a známé v Expediční klubovně. Celý ten kruh pomyslně uzavřeme přednáškami a inspirací ostatních.
Děkuji za moc rozhovor a přeji Vám, abyste se spolu co nejdříve opět někam vydaly.
Linda Kselíková
